Veď mě dál, cesto má...

17:24
Znáte to, již nějaký čas cítíte, že nejste na svém místě, že nejspíš jdete po cestě, která není určená vám, že se vám tak nějak nic nedaří, i když domněle děláte vše proto, aby to tak bylo? Já už jsem to párkrát v životě zažila. Ani přesně netuším, kdy jsem se dostala na to osudné rozcestí a vydala se tou nesprávnou cestou. Ale už nějaký čas po ní jdu. Naštěstí jsem na této cestě dokázala mít i tak oči otevřené a vnímat jasná znamení, že tudy teda ne. Jedna věc je ale vědět, že jdu špatně, druhá věc je pak sebrat odvahu a bez mapy a kompasu se vrhnout do té džungle zvané život a znovu si klestit a hledat tu svou cestičku. 


Nemůžu říct, že bych měla špatnou práci. Ba naopak. Pracovat jako marketingový manažer (a taky idea maker a content specialista) v kreativní firmě, to nezní špatně, že? A nebylo to špatné, jen to nebylo pro mě. Moje poslední práce mě hodně, opravdu hodně naučila. Nejen profesně, ale zejména mi otevřela oči. Po dobu dvou let jsem neměla čas se bavit, byla jsem vyčerpaná tak, že už jsem nemohla, ale jela jsem dál. S mraky povinnostmi na krku a nevidinou volna jsem makala jako šroub. Přepracovala jsem tak únavový syndrom a bohužel zapomněla na to, že život není jen práce a spánek. Zatímco já se zabývala tím, jak stihnu veškeré úkoly a jestli je udělám více než dobře, moje máma překonala rakovinu, moje mladší sestra se vdala a můj byt se proměnil na bojiště, kde najít dvě stejné ponožky byla výzva. Věděla jsem, že z toho musím ven, věděla jsem, že na tu práci nemám povahu, ale dlouho jsem to nechtěla přiznat ani sobě, natož svému okolí. A pak zasáhl vesmír, který už se na to nejspíš nemohl dívat. :) 


Přišel kolaps, úplně jednoduchý. Nevinné a malé nervové zhroucení, za které mohla přepracovanost, stres a bloknutá kostrč. Ale tento jeden večerní okamžik vše změnil. Přiznala jsem si, že na to nemám a přiznala jsem to i svému okolí. Abych to neokecávala kolem kolem, sebrala jsem odvahu a sešla ze své vyšlapané cestičky. Upřímně netuším, kam mě nové kroky zavedou, co se bude dít, nemám nic jistého, za to je kolem mě spousta otazníků. Už od mé výpovědi jsem nemocná, virózu střídá chřipka a tu zase bakterie v těle, antibiotika následují antibiotika a pak zase nějaká viróza. A víte co? Je to super! Cítím se sice jako přejetá parním válcem, ale je to jasná známka toho, že moje tělo konečně přestalo být ve stresu. 

Když jsme ve stresu, tak nám nefunguje imunitní systém. Tělo se zaměří pouze na "uteč" nebo "bojuj" a imunitní systém stejně jako metabolismus jdou v tu chvíli stranou. No a když takhle žijete pár let, tak se to prostě někde podepíše (nejen těmi 10 kily navíc). 

A co vlastně chci tímto článkem říci? Kromě toho, že se tady pěkně vykecám. Hlavně to, že není ostuda, když se nám něco nepovede nebo dlouhodobě nedaří. Jsme jen lidi a co je dobré pro jednoho, nemusí být dobré pro druhého. Důležité je, umět si to přiznat, uvědomit si, že toto není "moje místo" a jít tam, kam patříte. Tam, kde se vám bude dařit. Někdy vám to dojde hned, někdy potřebujete více času. Někdy je to velký krok, někdy skok do neznámá, ale každá cesta má svůj cíl. Nechte se vést svou intuicí, to je ta nejlepší navigace, která vám ukáže kudy se vydat. 

Jsem vděčná za tuto velkou zkušenost a přeji vám mnoho úspěchů a krásných dnů. 

Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.