Tělo křičí "poslouchej mě"

Pro workoholika jako jsem já to byla dlouhá cesta a muselo se stát spousta věcí, než jsem došla k tomu, že mé tělo opravdu ví, co chce. Dlouhá léta jsem ho ignorovala, oblbovala ho prášky a naprogramovala svůj mozek tak, aby spolupracoval se mnou proti mému tělu. Ale tělo je chytřejší a nakonec nás doběhlo oba. 

Už na škole jsem byla posedlá tím být nejlepší - nejlepší ve studiu, nejvíc pracovat a bavit se, co to jde. A ono to fungovalo. Lítala jsem mezi školou a prací a večer chodila po barech, usmívala se, tančila a skvěle se bavila. Pak ale přišla první krize a já začala být často nemocná. Narvala jsem do sebe Paralen a jiné léky, doplnila to homeopatiky a bylinkami (příroda přeci léčí) a když to nezabralo, tak jsem to prostře přechodila, večer přepila a vypotila se u tancováním. A jedeme dál.


Uběhlo dalších pár let a já začala pracovat jako OSVČ. A tělo se zase ozvalo. "Nepracuj 12 hodin denně, odpočívej, lehni si..." Ale kdepak, pracovat se musí a já bez práce být nemůžu a nechci. Co kdyby mě vyhodili? Navíc bez práce nejsou koláče. A já si to samostatné bydlení musím nějak zaplatit. Antibiotika neantibiotika, stále jsem chodila do práce. Pak přišla srdeční arytmie, začala mi hapraovat psychika a já byla stále ve stresu a bylo mi špatně. Ale byla jsem hubená a měla svou práci. A to přeci šlo (cítíte tu ironii?).

Ale pak přišla konečná - únavový syndrom. A já zase naprogramovala svůj mozek, který byl zaměřený jen na práci. Společně jsme řekli tělu "to dáš". Tělo nechtělo, ale tu práci opravdu zvládlo. Jenže pak už nic. Tělo nemohlo, svaly přestávaly fungovat, nohy se mi začaly podlamovat, uzvednout hrnek s čajem byl boj. Kila začala jít nahoru a nebyla možnost, jak tomu zabránit. Tak jsem zkusila znovu poručit tělu a vzala ho do fitka. 20 minut cvičení, týden regenerace. Nešlo to. O celém martyriu únavového syndromu si můžete přečíst v předchozích článcích.

Nicméně nakonec jsem našla zázračného léčitele, díky kterému mi začalo být lépe. Ale proces léčby není jednoduchý a bez důkladné očisty těla se neobejde. A tak už jsem od prosince stále nemocná. Zase jsem se spojila s mozkem proti tělu. Antibiotika? Nevadí, máme hodně práce, a tak i s nimi makáme 11 - 13 hodin denně. Jasně, že aspoň z postele.

Po pár měsících jsem šla opět ke svému léčitele, ten se na mě podíval a řekl mi: "Uvědomte si, že s každou hodinou navíc, co věnujete svému zaměstnavateli, si o to zkracujete život." Neřekla jsem mu nic o své pracovní morálce, a i přesto zazněla tato věta. A ta jedna věta mě dokázala otevřít oči a uvědomit si, co dělám špatně. Ty hodiny, o které jsem si mohla zkrátit život, raději nepočítám.

Jasně, že mě to štve, venku je krásně, na Instagramu vidím všechny v přírodě, u vody, se zmrzlinou, na procházkách... a co já? Já musím ležet, protože to tělo chce. To tělo, který přibralo skoro 10 kilo za poslední rok, tělo, které neuzvedne ani činku a nezvládne ani jednoduchou jógu. Tělo, které vyčerpá i cesta do práce. Tělo, které jsem huntovalo a ono se snažilo mi vyjít vstříc. Tělo, které mi umožňuje chodit do (té tak důležité) práce. Tělo, po kterém jednou budu chtít, aby nosilo mé dítě a zvládlo ho porodit. Tělo, které bych měla milovat a přesto jsem mu celou dobu házela klacky pod nohy. Moje úžasné tělo, kterému dlužím dlouhý odpočinek.


A tak jsem si koupila pohodlné lehátko, udělala si dobrou sváču, pořádně se nacpala a položila své tělo na balkón, odkud se celý víkend nehne. A víte co cítím? Neskutečnou úlevu. Doslova cítím, jak mi z nohou odchází napětí. Ne krátce jako po delší procházce. Ale ležím už celé hodiny a stále to cítím. Takové příjemné vibrace až v palcích u nohou, které mi naznačují, že toto je ten správný proces k tomu, abych se uzdravila a mohla si začít užívat života na plno. A život, to není jen práce. Teď už to vím (taky aby ne, když už mi za chvíli bude 30).

A co vy, jak moc posloucháte své tělo?

Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.