Když jde kousek mě do světa

Před pár dny se mi stala zvláštní a krásná věc. Můj obraz šel zcela neplánovaně do světa. Možná proto, že jsem to neplánovala a ani nečekala, to ve mně vzbudilo takové velké množství pocitů. 


Samozřejmě dominovalo štěstí, ale bylo zde také překvapení, údiv (někdo má zájem o mojí patlaninu?), hrdost (ano, někdo má zájem o mojí patlaninu!) i strach, aby se obraz ve skutečnosti líbil. Musím uznat, že malinko zaznívala lítost, že mé dílo, kousek mě, odchází pryč. Na druhou stranu s tím přicházela také radost, že můj výtvor bude dělat radost někomu dalšímu, někomu, kdo si ho dá na zeď a bude na něj zcela dobrovolně koukat.

Do každého obrazu vkládám kousek sebe, své aktuální pocity, svou kreativitu a radost z tvoření. Obrazy jsou moje terapie, moje chvilka, kdy se věnuji jen sama sobě a soustředím se jen na plátno před sebou. Tahy štětce nevede ani tak moje hlava jako spíš moje srdce. Když je obraz hotový, koukám na něj a říkám si tak, to jsem já, taková byla moje nálada, když jsem malovala, tohle byly moje emoce, které jsem potřebovala vyjádřit.

Můj první obraz odešel a já jsem se s chutí vrhla do dalšího výtvoru. Ne proto, abych zaplnila prázdné místo na zdi, ani proto, abych mermomocí prodala další obraz. Ale proto, že mě to jednoduše dělá šťastnou. Je to můj relax.


A co činí šťastnými vás? :)


Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.