Cesta z hlubokého lesa

Každý z nás možná jednou sešel z cesty a ztratil se v hlubokém lese. Nemyslím to doslova (i když i to se asi kde komu stalo), mluvím o té duševní cestě a o souladu sama se sebou. Já jsem takto bloudila několik let, než mi vůbec došlo, že jsem se ztratila. Začala jsem tedy hledat svou cestu a myslím, vlastně vím, že jdu správným směrem. 




Odjakživa jsem bývala spíš stresor (rozvádět to nebudu, to by totiž bylo na celou knihu), ale před cca šesti až sedmi lety jsem objevila pozitivní energii a začala se tímto směrem orientovat. Přečetla jsem si Tajemství, podívala se i na film, přelouskala Čtyři dohody a spoustu motivačních knih o tom, jak se mít ráda a mít zdravé sebevědomí. Oblíbenými knihami v té době se staly malé knížky od Pierra Franchka. A tak jsem byla pozitivní, snažila se nevytvářet si domněnky a mluvit o ostatních jen v dobrém. No, nebudu vám lhát, nešlo mi to úplně skvěle, ale snaha byla velká. Přála jsem si samozřejmě, aby se mi dařilo v práci, aby ke mě přicházely peníze a měla jsem jich vždy dostatek, abych byla zdravá a našla toho pravého chlapa. A víte co se stalo? 

Nestalo se nic. Nevydělávala jsem velký prachy, neměla jsem nespočet zakázek (pracovala jsem jako stylistka a vizážistka, k tomu jako vedoucí recepce v salónu a studovala vejšku) a nepotkala jsem toho pravého. I když to asi platí jen zčásti. Poznala jsem v té době svého současného přítele Jirku, ale trvalo nám to ještě 5 dalších let, než jsme zjistili, že jsme pro sebe, jak dělaní (ale to je zase jiný příběh). Zkrátka v té době jsem měla dost problémů, abych utáhla byt a, protože jsem byla perfekcionalista, abych byla mezi nejlepšími ve škole i v práci. A to se mi celkem dařilo. 

Neměla jsem v té době nic moc hmotného, nebyla jsem schopná zaplatit si ani celý nájem (částečně přispívali rodiče, dokud jsem studovala) a nemohla si dovolit nic moc drahého, ale dneska zpětně vím, že to bylo nejhezčí období v mém životě. Byla jsem šťastná a spokojená, neměla jsem partnera, ale užívala jsem si svůj klid a prostor věnovat se sama sobě. Pracovala jsem na sobě, rozvíjela se, měla jsem se ráda a radovala se z maličkostí. Navíc jsem byla obklopená upřímnými, spolehlivými a pozitivními lidmi. 



Pak jsem dokončila školu a uvědomila si, že na snění už není prostor a je čas začít opravdu pořádně makat (ano uvědomuji si, jak to teď zní děsně). Vrhla jsem se tedy na "budování kariéry". A ačkoliv jsem dlouho nevydělávala své vysněné částky, povedlo se mi za tři roky vypracovat, projít spoustou překážek a přesvědčit se na vlastní kůži, že jsem cílevědomá a když si něco usmyslím, tak to dokážu. Pokaždé, když jsem se rozhodla, že se chci věnovat nějakému oboru, jsem do toho dala všechno a brzy svou práci měla. Studovala jsem mediální a sociální komunikaci, ale hned po škole mě zlákalo HR, tak jsem v něm začala pracovat, pak jsem chtěla dělat eventy, tak jsem se do nich pustila, nakonec jsem se rozhodla vrátit k tomu, co jsem studovala a začala jsem pracovat v mediální agentuře. Zní to ideálně, ale má to jedno velké ALE... Stal se ze mě workoholik, byla jsem neustále pod tlakem a ve stresu... poznala jsem nepřátelská a soutěživá prostředí, kde se férovost a rovnost nenosí. Zažila si mnoho smutných a ošklivých událostí v osobním životě (prošla si pekelným vztahem, přišla o psa) a často jsem měla sklony k depresi. Nakonec ale zvítězila má cílevědomost (práce byla vždycky mým lékem) a začala jsem pracovat jako marketingový manažer ve firmě, kde je čestné chování ještě in. A po šesti letech jsem začala vydělávat své vysněné částky. Jenže z optimismu a radosti ze života nezbylo nic. 

Můj život se sestával z práce, zdravotních problémů a dalších komplikací. Byla jsem nervózní a utahaná a nedokázala se radovat z toho, že mám skvělou práci, konečně toho (snad) pravého chlapa a nemusela jsem každý měsíc počítat peníze. Viděla jsem jen to špatné, táhla si s sebou rány z minulosti a nedokázala se s nimi vyrovnat.  Pak jsem pár dní nebyla v práci a měla možnost začít přemýšlet. Dumala jsem nad tím, proč se mi tak nedaří. Proč se hádám s našima, proč řeším následky únavového syndromu a proč nám to doma s přítele začalo skřípat. Proč už se netěším do práce a nechce se mi ráno vůbec vstávat. A najednou to přišlo, jak blesk z čistého nebe. Problém nebyl v rodičích, partnerovi ani okolním prostředí. Problém byl ve mně.

Sešla jsem z cesty. Ačkoliv byl začátek mého dobrodružství plný optimismu, změnil se v hororovou jízdu. Z optimismu jsem přešla ke skepticismu a nakonec k totálnímu pesimismu. Nakonec zjišťuji, že síla přitažlivosti opravdu funguje. Byla jsem tak negativní a negativní věci mě i nadále pronásledovali. Nyní jsem se vydala zpátky na svou cestu. Během jednoho víkendu jsem přelouskala knihu od Pierra Frankcha Jednoduše buďte šťastní, která jakoby byla v tu chvíli napsána přímo pro mě. 

A tak jsem začala pozitivně myslet. Vrátila se ke svým starým láskám - čtení, psaní a malování. Začala se usmívat, tancovat a zpívat si. Snažila jsem se ve svém okolí vidět jen to nejlepší - v přítelovi, rodičích, kolezích i každodenních událostech. A hlavně vidět to nejlepší v sobě - chválit se, smát se na sebe v zrcadle a milovat se namalovaná i nenamalovaná, i s tím svým mega zadkem a malýma prsama. 


Udělali jsem si očistný rituál, kdy jsem si zrekapitulovala vše, co mě tíží. Všechny tyhle špatné věci jsem sepsala na papír, přečetla si je a snažila se je přijmout jako součást mě samotné. Přestat si vyčítat, že jsem se v určitých situacích zachovala tak, a ne onak. V té době to zkrátka bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat. Ten papír jsem nakonec slavnostně spálila, abych svému rituálu dodala na účinnosti (byl to dobrý pocit vidět, jak se z těch nejhorších věcí stává jen bezvýznamný popel). Přeladila jsem svůj signál z negativního na pozitivní. Samozřejmě, že ty otravné věci kolem mě se stále dějí. Pořád potkávám blbce na silnicích a protivné lidi v Albertu, nemine mě fronta na poště a ani blížící se daně... ale buď ty věci nevnímám, anebo si z nich nelámu tak hlavu. A když se rozčílím? No tak co, jsem jen člověk a rozčilovat se je lidské, stejně jako milovat a radovat se. 

Občas se ve mě ještě ozve náznak lítosti z toho, že jsem "ztratila" šest let, kdy jsem si systematicky ničila zdraví, sebevědomí i život. Ale vím, že lítost je v tomto případě zbytečná. I když to bylo velmi těžké období, jsem ráda, že jsem si tím vším prošla. Díky tomu jsem dnes silnější, než kdy dříve.  


Rozhodla jsem se svůj život žít, ne jen přežívat nebo dokonce trpět. Přeji i vám, ať je váš život plný radosti a lásky. 

Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.