Mám únavový syndrom - projevy a pocity

22:05
O únavovém syndromu se na internetu dočtete celou řadu informací. Někteří lékaři ho berou jako onemocnění, které je potřeba řešit, jiní tvrdí, že únavový syndrom jako takový neexistuje a jedná se o skrytou depresi. Ať už je to jakkoliv, faktem je, že únavový syndrom nebo totální vyčerpání organismu se u lidí  na západě vyskytuje stále častěji. Logicky to souvisí s naším životním stylem i s tím, v jaké době žijeme. 





Jak se projevil únavový syndrom u mě? 

Nutno poznamenat, že před tím, než mě dohnalo totální vyčerpání jsem vedla hektický život plný stresu a prožila i několik traumatických událostí, které na mě zanechaly značný vliv. Odjakživa jsem ambiciózní, pracovitá a svědomitá. Vždy jsem chtěla patřit mezi nejlepší a většinou se mi to dařilo. Měla jsem na sebe vysoké nároky a snahou o jejich splnění jsem se sama často dostávala do velkého napětí a stresu. 
Bezprostředně před vypuknutím únavového syndromu jsem pracovala ve firmě, kde pracovní doba neexistovala a makalo se téměř pořád, navíc vztahy na pracovišti byly celkem nepřátelské. Během posledních 5 měsíců jsem brala troje antibiotika kvůli streptokokovi v krku. Jakožto člověk pracující na IČ jsem samozřejmě chodila do práce. Po třetích antibiotikách jsem zůstala unavená a vyčerpaná, rychle jsem se zadýchala, byla jsem slabá. V práci jsme začali připravovat kampaň pro klienta, kde jsme měli na vlastní kůži vyzkoušet účinky EMS (electro myo stimulace). Následoval výběh do schodů na Letné a nástup na každotýdenní 20minutové intenzivní cvičení. Toto všechno a narůstající konflikty v práci, které nakonec vyústily v můj neočekávaný odchod , bylo zřejmě poslední kapkou pro můj organismus. 


Aby můj život nevyzníval jako naprostá katastrofa, musím zmínit, že se mi děly i dobré věci. Především jsem si v té samé době našla partnera. Bylo to jen pár týdnů od první schůzky, když jsem začala brát třetí antibiotika. Zrovna jsme prožívaly ty kouzelné první okamžiky, a o to víc jsem si je nechtěla kazit a s antibiotiky se snažila fungovat i v rámci volného času. Po odchodu ze staré práce, jsem si během pár týdnů našla novou (u IČařů to ani jinak nejde) a začala pracovat jako marketingový manažer. To pro mě byl velký postup v rámci mé kariéry. Z počátku jsem únavu dokázala překonat, ale se zhoršujícím stavem pro mě bylo velmi náročné zůstat v práci efektivní. Kolikrát jsem věděla, že bych mohla mít daleko lepší výsledky, kdybych se cítila tak kdysi (když jsem byla fit). 

Únava a vyčerpání se u mě postupně zvyšovaly. Potřebovala jsem spát, ale spánek mi nepřinášel kýženou úlevu. Postupně se přidaly také bolesti těla - svalů a kloubů, které se časem zhoršovaly. Bolel mě každý krok. Pořád mi byla zima. Zadýchávala jsem se čím dál častěji a nakonec přestala zvládat běžné aktivity, které jiným nedělají problémy. Do práce jsem začala jezdit autem, protože jízda MHD mě vyčerpala tak, že mi z toho bylo špatně. Přestala jsem chodit do společnosti, postupně se čím dál méně vídala s rodinou a přáteli, omezila jsem venčení psa na minimum a i v domácnosti dělala jen to nejnutnější. Můj život se zkrátka scvrkl jen na to, abych zvládla práci a pak už jsem odpadla. To byla samozřejmě těžká zkouška také pro mého partnera a náš vztah. Bylo to jen pár měsíců od našeho začátku a najednou měl přítel doma "mrtvolu" bez energie a jen se zbytkem smyslu pro humor.

Pauza po krátké procházce. Pobyt na čerstvém vzduchu prý prospívá. :D 

Ze začátku jsem své problémy připisovala antibiotikům a myslela si, že je potřeba, aby se mé tělo zregenerovala. A tak jsem čekala. Jenže úleva nepřicházela. Říkala jsem si, že jsem prožila spoustu stresu a tělo asi potřebuje víc času. Dala jsem mu ho. Ale bylo to čím dál horší. Zašla jsem tedy za svou obvoďačkou, promluvila jsem si s ní a ona mi oznámila, že to vypadá na únavový syndrom. Poslala mě na testy, aby zjistila, jestli mám v těle aktivní EB virus. Ten jsem si totiž nosila už od svých 18 let, po té co jsem prodělala mononukleózu. Zároveň mě upozornila, že příčina může být i psychická. Doporučila mi psychiatra a změnu životního stylu. Odešla jsem tedy domu a zjistila jsem, že vlastně stejně nic nevím. Objednala jsem se tedy k psychiatrovi a snažila se naprosto vyhýbat stresu. Byl srpen a já před sebou měla další měsíc čekání, než se dostanu k doktorovi.

Sice jsem byla furt doma, ale i tak jsme se dokázali vyblbnout. 

Jaké pocity jsem prožívala?

Během období vyčerpání jsem prožívala řadu pocitů. Ze začátku jsem byla naštvaná, že jsem pořád unavená. Postupně mě to ale začalo znervózňovat. Když jsem zjistila, že mám únavový syndrom a že mám změnit svůj životní styl, pokusila jsem se přestat stresovat a čekala, že se to zlepší. To se ale nestalo. Začala jsem pociťovat lítost, ale tu naštěstí brzy překonala bojovnost. Pustila jsem se do boje a věřila, že vyhraju. Když ale nepřišlo zlepšení, přepadly mě pocity zmaru a deprese. Kolikrát jsem brečela nad tím, že tomu nerozumím. I pro mé blízké jsem byla podivín. Nejspíš si i mysleli, že to přeháním. Když jsem se jim to snažila vysvětlit, řekli mi, že každý je občas unavený. A tak jsem vysvětlovat přestala. V tu dobu jsem se začala ještě více stranit společnosti. Nechtělo se mi vysvětlovat, proč jsem jak bledule, proč vypadám tak strhaně, natož proč jdu po hodině domu. Politovala jsem se a znova se pustila do boje. Byla jsem přecitlivělá a často jsem brečela - u filmů, u reklam nebo jen sama nad sebou - a spoustu věcí jsem si brala zbytečně osobně. Po několika neúspěšných pokusech už jsem si opravdu připadala jako magor. Začala jsem mít strach, že to bude běh na opravdu dlouhou trať. On vlastně je. Ale teď už se mi běží mnohem lépe. Nakonec jsem našla lékaře a léčitele, kteří mi snad pomohli. Zatím se cítím dobře a věřím tomu, že to tak zůstane. Nicméně už vím, že je to hodně o mně.

Ještě jedna věc stojí za zmínku. Během únavového syndromu jsem nabrala na váze cca 7 kilo. Jedla jsem sice možná méně než obvykle, ale hlavně ze začátku jsem do sebe hodně ládovala cukry (zejména ve formě čokolády) a omezovala pohyb až na minimum. Zkoušela jsem během celého toho období i cvičit. Když jsem se překonala, tak jsem to chvíli zvládla, ale o to víc jsem byla vyčerpaná následující dny. V rámci zklidnění mysli jsem zkusila párkrát zajít na jógu, ale tu jsem nezvládla. Dneska už pomalu zase začínám s pohybem, ale stačí pár dřepů a mám namožené svaly na 5 dní.
Možná vás teď napadá otázka, jak jde dohromady sex a únavový syndrom. Libido samozřejmě s únavou klesá, člověk není tak aktivní a kolikrát si to ani tolik neužije.Věřím, že sex je pro partnerský život velmi důležitý, a tak jsem se snažila šetřit si na něj veškeré síly.

O tom, jaké léčebné procedury jsem vyzkoušela a jak moc byly účinné zase příště. Přeci jen únavový syndrom už je za mnou. Bylo to těžké období a vracet se k němu není zrovna dvakrát příjemné. Ale věřím, že těm z vás, kteří zrovna prožíváte začarovaný kolotoč vyčerpání nebo stresu, mohou tyto příspěvky pomoci. Při nejmenší aspoň v tom, že budete vědět, že v tom nejste sami. Únavový syndrom v mnoha formách a sílách potkal řadu lidí. Já měla to štěstí, že jsem během něho mohla stále fungovat, i když ve velmi omezené míře. 

Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.