Být občas o samotě - důležitý

21:04
V rámci nastartování nového životního stylu jsem dneska měla první lekci angličtiny. Je to přeci jen ostuda, že ve svém věku nejsem schopná se anglicky domluvit. Nicméně o tom tento příspěvek není. Během dnešní lekce mi totiž má lektorka položila jednoduchou otázku a mě trochu překvapila má odpověď. 


Otázka Aničky byla prostá - Jaké 3 věci v životě potřebuji, abych byla šťastná? Po všech mých posledních zkušenostech a zdravotních problémech se nabízí, že jako první odpovím zdraví. Ale má první odpověď byla rodina, druhá v pořadí byla práce a třetí bylo mít čas sama pro sebe a trávit ho jen sama se sebou (ať už jakýmkoliv způsobem - doma nad knížkou, cvičením jógy nebo nakupováním). Samotnou mě až překvapilo, že ze mě vypadla zrovna tato odpověď. Možná proto, že jsem se více soustředila na to, jak mluvím (anglicky), méně jsem se soustředila na to, co říkám a mohlo promluvit mé nitro.


Během cesty z lekce do práce jsem o své odpovědi ještě chvíli přemýšlela. Vyrůstala jsem v rodině, kde rodiče trávili veškerý svůj volný i pracovní čas spolu. Ačkoliv jsem je za to vždycky obdivovala, brzy po té, co jsem začala navážno randit, jsem zjistila, že u mě to takto nejspíš nebude. V jednadvaceti jsem se odstěhovala od rodičů a ani na chvíli nepřemýšlela o spolubydlících. Chtěla jsem žít sama a užívat si tu svobodu vlastního rozhodování. I za cenu toho, že budu lítat mezi školou a prací a budu se muset omezit v takových věcech jako je třeba cestování.

Prošla jsem si už několika vztahy a všechny tyto vztahy fungovaly mnohem lépe, když jsme se s mým partnerem vídali několikrát do týdne a mohla jsem se věnovat svým zájmům i lenošení. Navíc mi v životě nebylo cizí, že jsem byla i několikrát celkem dlouho sama. Sem tam jsem kvůli tomu sice remcala, ale ruku na srdce, bylo to období, které jsem si fakt užívala a upřímně na něj s láskou občas vzpomínám.


Nyní mám báječného přítele a téměř dokonalý vztah. Troufám si říct, že by to mohlo být to pravé. Před cca pěti měsíci jsme spolu začali bydlet v mé garsonce. 70 m2, já bordelář s vlastním režimem a čivava, která se pořád plete pod nohy. To je tak akorát pro jednoho, ale pro dva už je tu trochu těsno. Vzhledem k únavovému syndromu (nad kterým jsem už snad zvítězila) se bohužel veškeré mé bytí omezilo právě jen na můj byt. Přítel ze začátku chodil ven často, ale časem vycítil, že jsem radši, když je se mnou. A tak byl čím dál častěji doma. Jako rozhodčí trávil většinu víkendů na zápasech. Ty ale přes zimu nejsou, a tak jsme začali být spolu o to víc.

Ze začátku mi to vyhovovalo, chtěla jsem to tak. Ale po čase se ukázalo, že právě to náš vztah ničí. Začali jsme se hádat a občas si pěkně lezli na nervy. Přitom řešení bylo jednoduché, stačí, když se budeme aspoň několikrát do týdne věnovat každý sám sobě. A tak jsme s tím začali.


Shodou okolností můj drahý zrovna dneska vyrazil na šipky a já si tak mohla užít nerušený večer. Pustila jsem si hudbu, zatancovala si tak, že jsem u toho musela vypadat jak jelito, ale o to víc mě to uvolnilo. Zavolala jsem kamarádovi, kterého jsem dlouho neviděla a nakonec si sedla k počítači a mohla jsem nerušeně napsat tento příspěvek. Je to skvělý pocit. Užívám si chvíle sama se sebou i se svým partnerem.

Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.