Když lidská nezodpovědnost zabíjí

20:47
Dneska bych se s Vámi ráda podělila o velice smutný příběh, který mě potkal. Příběh o krutém osudu. O tom, že i když dodržujete všechna pravidla a chováte se vzorně, není to záruka bezpečí. Příběh o nespravedlnosti, krutosti a pomíjivosti okamžiku. 

Byl to víkend jako každý jiný a já vyrazila do kempu na Novou Živohošť. Jela jsem rovnou z dovolené v Chorvatsku, tak jsem si jen vyzvedla svého čivaváka Waflíka u kamarádky a pak jsme vyrazili směr Živohošť. Sobota probíhala parádně, trochu jsme popili, bavili se a pak jsem strávila první noc s Waflíkem v autě. Ráno jsem ho vzala na procházku. Sice protestoval, že musí chodit na vodítku, jelikož všude bylo spousta lákadel a psů, co by rád poznal. Ale hrozně utíká a rád se s každým kamarádí a to v jeho případě není bezpečné. 

Prošli jsme se u vody, smočili packy a pak vyrazili na jídlo. Po cestě jsem se musela smát veřejnému hlášení, že psi nesmí na pláž a musí být na vodítku. Jasně, vodítko je v pořádku, ale že nemůže na pláž, když platí dvojnásobek ceny než já, mi přišlo úsměvné. Nicméně, kdo prý nebude dodržovat pravidla, bude vykázán z kempu. 

Po cestě se Waflík očuchal s jedním na volno běhajícím vlčákem, byli v pohodě, tak jsem si oddychla. Toto seznamování nemám ráda, nikdy nevím, jak druhý pes zareaguje. Posadili jsme se venku u jídla. Wafle celou dobu kňoural, protože na vodítku se mu nelíbilo a chtěl se jít kamarádit se psy vedle. 

Jak už to tak bývá. Bavíte se, smějete a najednou se během pár vteřin vše změní. Přišel k nám již zmiňovaný vlčák, jehož podnapilý páníček se někde potuloval a pak to šlo ráz na ráz. Čapl Wafli a namístě ho začal rdousit a trhat. Snažila jsem se mu ho vytrhnout, ale nešlo to. Křičel Wafle, křičela jsem já. Nevím, jak ho pustil, ani jak dlouho to trvalo. Pamatuju si jen, že jsem vzala Waflíka do náručí a poslední vteřiny života strávil u mě. Párkrát se zaklepal a pak vydechl naposledy. 

Pak už mi to splývá, neskutečná bolest, beznaděj, šok, policie, výpověď, cesta domů, na pitevnu. A taky na pohotovost, kde jsem dostala něco na uklidnění.

Můj milovaný pes, nejlepší přítel a člen rodiny mi zemřel v náručí kvůli lidské nezodpovědnosti, hlouposti a pohodlnosti. Je to ironie osudu, že my jsme dodrželi všechna pravidla a přesto je můj malej psík mrtvý. Nikdo mi ho nevrátí. Žádná hloupá omluva majitele. Ani to, že ho potom vykázali z kempu. Až potom, co mi zabili psa. 

Ačkoliv byl podle všeho tento majitel psa upozorňován na to, že ho má mít na vodítku už předtím a porušoval tedy pravidla, nikdo ho nevyvedl. Majitel byl nezodpovědný a lhostejný a ostraha kempu možná líná a pohodlná. My s Waflí poctiví a zodpovědní. A jak to dopadlo? Neustále mám před očima tu hrůznou scénu. A kdo za ní nese zodpovědnost? Majitel psa! Kemp! Nedokázali dostát pravidlům a svým tvrzením. 

Waflíka mi nikdo nevrátí a trpím nejen já, ale celá naše rodina, protože nás opustil milovaný člen. A tak se ptám, kde je spravedlnost? Proč jsou tu pravidla, když se nedodržují? A proč nejsou lidi, co dohlíží na jejich dodržování? A co pak tresty za takové jednání?

Myslím na tebe Waflíku. Prožila jsem s tebou krásné tři roky. Mrzí mě, že jen ty tři. Budeš navždy v mém srdci.





































Žádné komentáře:

Používá technologii služby Blogger.